#ahojleto

Jsem vyloženě letní člověk. Miluju všechno, co k létu patří. Letní šaty. Vysedávání na zahrádkách s orosenou skleničkou. Teplý letní večery, kdy i o půlnoci stačí jen ty letní šaty. Ledový latté. Zmrzlina Míša. Opálená kůže a krém po opalování s vůní kokosu a třpytkama (co všichni okolo mě nesnáší #nechápu). Lednička plná plechovek ciderů. Vstávání za světla. Běhání při západu slunce. Letní slevy na ty letní oblečky. Grilování a letní pártošky. Sluneční brýle, protože není vidět, že se mi nechtělo se malovat. Despacito (máte povoleno mě soudit :D). A hlavně výlety!

A tohle léto bylo nejlepší léto v životě. Bez přehánění. Můžu s klidným svědomím říct, že jsem si ho užila na maximum, a tak se teď můžu těšit z příchodu podzimu (protože to má taky něco do sebe – novej měkoučkej svetr pořízen a první burčák ochutnán!). Celý se totiž neslo tak nějak ve stylu #protožepročne, což je podle mě ten nejlepší recept.

První letní vlaštovka přiletěla už v Miláně na konci února. To jsem se alespoň na pár minut cítila poprvé opravdu „letně“ – a to když jsme s mužem seděli na zemi u vodního kanálu, nohy nad vodou jako na náplavce, zimní kabáty odloženy vedle, na očích poprvé sluneční brýle a k tomu ta nejlepší pizza na světě a mini lahvička Aperolu. Pak se samozřejmě hned zase zatáhlo, Aperol záhadně zmizel, já na sebe natáhla kabát a následovalo několik dalších měsíců zimy a nic-moc-počasí. Ale pak přišly pomyslný letní prázdniny – a proto, než tu začnu jásat nad vším s dýňovou příchutí, svařákem a pohodlnýma svetrama, ukážu vám na rozloučenou s létem ty nejlepší zážitky minulých měsíců.

Dubaj aneb Markéta v říši Divů

Největší cestovatelskej zážitek v životě jsem měla na konci května. O tom, jak jsme se s Tomem dali dohromady už jsem psala minule. První pusa padla na začátku prosince, v lednu už jsme kupovali lístky do Dubaje. Protože proč ne.

A doteď někdy nemůžu uvěřit, že jsme tam fakt byli a všechno viděli na vlastní oči. Něco, co bylo ještě nedávno jako největší symbol luxusu, kam se mohli podívat jen ti nejbohatší, jsme si najednou mohli dovolit i my, po prvním roce „dospělácké“ práce, aniž bychom museli zbytek roku jíst suchý rohlíky.

Prázdný písečný pláže s tyrkysovou vodou, krásnější než na fotkách. Nejmodernější budovy a 12proudá dálnice jak z jinýho světa. Hotely, co jsem znala jen z fotek. Lekce arabské kultury hned naostro – Ramadán!

 A kdybych měla vyjmenovat nejlepší zážitky v životě, výhled z nejvyšší budovy světa Burj Khalifa by tam rozhodně byl (a následně nejlepší croissant na světě s kávičkou v místní kavárně – ale možná ze mě mluvil hlad, když se jindy během Ramadánu moc nenajíte :D). Ještě teď živě vidím, jak jsem koukala s otevřenou pusou, nechtěla nikdy odejít a poprvé a naposledy si v Dubaji užívala, že je teplo, ne odporný-nechutný-naumření-vedro. Často vzpomínám taky na výlet jeepem do pouště, písečný duny na snowboardu, večeře z místních jídel při tanečním vystoupení a ten nejkrásnější západ slunce nad písečným nekonečněm. Nebo taková tančící fontána u Burj Khalify, který byla tak krásná, až mě to skoro rozbrečelo #citlivkajedna.

Jo, město, kde jsou klimatizovaný i zastávky MHD a podlahy v metru naleštěný jak v divadle, je zkrátka nezapomenutelný (stejně tak nezapomenu, jakej jsem měla celej ten týden chuť na vychlazenej cider!:D)

DCIM100GOPROGOPR6998.

Jeďte do Polska dřív, než to bude cool. Ehm…..teda…pozdě!

Další #protožepročne. A taky protože cesta PolskiBusem stála okolo tří stovek, protože Polsko je levný a krásný a protože výletů není nikdy dost. Nejhezčí ubytování, nejlepší projížďky na kole, nejlahodnější sernik a nejvtipnější prosecco-večer zakončenej obrovským ohňostrojem k oslavám města, o kterým jsme do poslední chvíle nevěděli.

Berlin Calling!

Někdy je potřeba sbalit kufr a někam vyrazit tak velká, že se najednou přistihnu, jak projíždím Booking a hledám hotely. Jak někdo má na jednom rameni andílka a na druhým čertíka, co ho navádí k lumpárnám (bože, takový slovo jsem snad nikdy nepoužila :D), tak já mám na jednom rozumnou slečnu s plnícím se spořícím účtem #nadůchod #atak, na drhuhým blodnýnu s kufrem v jedné a pasem v druhé ruce. Tak jsem zase poslechla tu druhou. A jak ráda.

Město opět na kolech. Opuštěný letiště. Nejslavnější burger. Nejkrásnější výhled ve zlatou hodinku z kupole Reichstagu. Neskutečný veganský donuty. Nejrychlejší nákupy v Primarku s výledkem: nejlepší noční košile a nejlepší chlupatý papučky. Největší hipsteřina. Prostě Berlín. Prostě láska.

Na konci světa

Velký města plný ruchu, historická i moderní architekruta, stylový kavárničky…to všechno miluju. Ale někdy je potřeba vypadnout úplně jinam. A nikde jinde si od pracovních starostí a každodenního shonu neodpočinete lépe, než tam, kde slyšíte jen jednou za tři hodiny traktor nebo bečení ovcí, kde skoro není signál ani wi-fi, a kde jsou dress codem tepláky a ta nejlepší večeře opečenej špekáček. Tak jsme s Tomem vyrazili na místo mého dětství – na chalupu do Klášterce nad Orlicí, kde jsem jako malá trávila prázdniny. A nejlepší je, že je tam všechno tak, jako si pamatuju odjakživa – od retro skleniček na půdu až po fialovou hračku-rybu na půdě, které jsem se jako malá šíleně bála.

Několikrát denně jsme si s Tomem říkali, že to je snad náš nejlepší víkend. I když pravda, že si to říkáme hodně často 😀 #toježivot

Praha a párek

#Protožepročne číslo 6899. A protože jízdenky od FlixBusu z Brna do Prahy byly ten den jen za 25 korun. Tak jsme si řekli, že se místo do Lužánek půjdeme projít třeba na Letnou. Jen tak. A tak nám Tom naplánoval dokonalej den. Hned ráno před 9 procházka na Vítkov, kde jsem ještě nikdy nebyla, kávička s výhledem na celou Prahu, prohlídka mauzolea (brrr z toho šel docela strach) a pak procházka až na Letnou. Na oběd. Na hot dog.

Když mi Tom říkal, že na oběd půjdeme do Mr.HotDog, moc se mi nechtělo. To jako půjdeme na párek v rohlíku, když je všude kolem TOLIK skvělých kaváren a restaurací? Jako vzorná žena jsem ale výjimečně moc neremcala, a…..dostala jedno z nejlepších jídel v životě! Ano, stále je řeč o párku v rohlíku! S těma nejlepšíma a nejmastějšíma hranolkama bohatě zasypanýma chedarem. BOŽÍ! (no co, však saláty můžeme jíst třeba doma…a nebo taky ne). A za zmínku stojí taky interiér – tak americkej! S kachličkama v mátové barvě!

Pak jsme si u kyvadla dali točenej cider (nečekala jsem, že dostanu hned půl litru, což mi na tom sluníčku dalo zabrat :D), prošli se na Náplavku, tam si dali ledovou kávu a zmrzluinu Puro, a pak se prošli zase až na Florenc, odkud nás úplně mrtvý a uchozený, ale šťastný, odvezl autobus zpátky. Jo, takhle pro mě vypadá reklama na ideální den.

Ženy, víno, zpěv

Jedno z mých nejmilejších měst? Mikulov! A snad nikde není tak krásně, jak na Pálavě!

(a právě měním playlist z Despacita a Enriqueho na „jedu jak pražák, hlava nehlava, mám jediný cíl a přede mnou je Páááálava!“)

A nad takovej holčíčí víkend, kdy je největší starostí, jestli si objednat víno a nebo víno, s výhledem na Svatý kopeček nebo zámek, je k nezaplacení. Stejně tak jako snídaně v kavárně Jako Doma, kde nám nejmilejší (asi) paní majitelka říkala, že teď je jako naše náhradní maminka a že má ráda ty holky, co se nebojí objednat párek místo blbýho müsli. A to my se teda nebojíme. Ale dát si víno, co nám před 9 ráno nabízela, jsme se trošku bály (no dobře, kdyby večer předtím nepadla za vlast celá Pálava – myslímlahevnetyskály – asi bychom neodmítly).

#žítbrno

Protože všude dobře, v Brně stejně skvěle. A tak, jako jsem si užívala všechny ty výlety, jsem si užívala i ty „obyčejný všední dny“. Nejlepší pizza (itaslký bistro vedle Městskýho divadla!) s ciderem vc Lužánkách. Jindy místo té pizzy běh. Vyedávání na zahrádce v oblíbeným Punktu. Procházky k Vile Tugendhat. Večery v Piknk boxu nebo parku u Janáčkova divadla. Prosseco a povídání s mýma oblíbenýma holkama. Kofi kofi na cestě do práce. Přehrada a západ slunce jak z reklamy na kýč. Plameňáková párty s teď už bývalými kolegy. Výborný snídaně doma i v kavárnách. A to nejlepší – skvělý, i když drahý venkovní bary s výstižným názvem Na Brno Dobrý na Moraváku i Svoboďáku.

Protože udělat si každý den něčím radost, něco si užít (Sklenička prosecca na zahrádce v pondělí v 9 večer? Proč ne! Procházka místo tréninku? Jasně!) je v závěru mnohem důležitější, než nějaká velká dovolená.

Arooo aneb bláto, voda, angličáky

„A cvičíš ty ještě vůbec?“

Minulý léto jsem měla hodně, hodně sportovní. Žila jsem závodama. Teď? Teď jsem spíš žila Brno. Každopádně jeden z nejlepších zážitků tohoto léta byl sportovní – už potřetí Spartan Race v Litovli. A i když se mi STRAŠNĚ nechtělo a v tom ospalým počasí bych nejradši zůstala schovaná doma pod peřinou s tabulkou čokolády, nakonec to bylo boží a užila jsem si to ze všech Spartanů nejvíc.

Dokonce ani ty angličáky mi nevadily tak moc jako obvykle. Nebo alespoň jsem tentokrát nebyla tak sprostá. A nebo možná byla, ale nejhorší slovo bylo jen doprdeleangličáky.

Když jsem vybírala fotky a vzpomínala, pořád jsem si říkala, jaký mám štěstí a jak jsem vděčná za to, jak se mám. Ale taky za to, že si to UMÍM udělat hezký, že si každej den dokážu v něčem najít radost, být z něčeho šťastná – a to i v ty dny, kdy spím 4 hodiny, po večerech brečím že je všeho moc, že už to nedávám. Ale pak stačí dobrý kafe, obejmutí, sklenička prosecca nebo když ráno hezky svítí sluníčko a oblíbenej svetr…a je zase dobře. A je jedno, jestli na vrcholku Burj Khalify nebo na zaplivané zastávce♥