Další do sbírky

Pamatuju si, jak jsem jeden letní horkej den jela šalinou do města. Na protějším sedadle seděl starej pán, mým špatným odhadem jsem mu hádala tak 80 let. Měl bílý delší vlasy, obyčejný triko, riflový šortky a sandále. Nic zvlášního. Až na ty obrázky, co měl na rukou, od paží až po prsty. Žádný krásný vystínovaný detaily, ale spíš dost nepovedený obrázky. Takový ty „vězeňský“, tetovaný kdo ví čím, ale rozhodně ne strojkem ani tenkou jehlou. Nějaká kotva, žena (pokud to bylo podle předlohy, tak se ta paní musela dost urazit), pták a    další ornamenty plus další na prstech.

A já jsem celých 20 minut cesty, od Kořískové až po Hlavní nádraží, strávila vymýšlením nejrůznějších příběhů, jak k těm kérkám přišel.

Byl ve vězení. Za něco co neudělal. Prostě špatná doba. Stačilo se někomu protivit. A tak si čas krátil tím, že hřebíkem vytaženým ze zdi a inkoustem na psaní dopisů, zaznamenával do kůže to, co pro něj něco znamenalo. Včetně té paní, která na něj čekala venku.

A nebo to vůbec nebyl žádnej dobrej děda! Vlastně bych si dost možná měla přesednout! Ve vězení byl několikrát, za krádeže. A kdyby jen krádeže! Jo, měla bych si přesednout!

Třeba to taky nejsou ždáný vězeňský kérky. Vždyť kdo taky býval potetovanej? Piráti! Jo, je to pirát! Vždyť má tu typickou vlaštovku a kotvu. Ale odkud kam se asi plavil?

….Kdyby jen tušil, jak mi jeho rozpitý čmáranice na rukou zkrátí zdlouhavou cestu šalinou! A různých verzí mě napadla ještě celá spousta. Ale ani jednou, ani na vteřinu mě nenapadlo: „To je šílený! Tak starej a má tetování?!“

A to je moje odpoveď na tu legendární otázku. Na tu otázku, o které jsem si myslela, že se tak už dávno nikdo neptá. Na tu otázku, o které jsem si myslela, že to pochází z dob, kdy se džíny kupovaly v Tuzexu, do kadeřnictví chodilo na trvalou a mořskou pannu přes paži měli jen ti největší sígři v sídlišti. Ale kdepak. I v roce 2017/18 k vám klidně někdo přijde, aby vás varoval, že to tetování je napořád (nonepovídej) a se zvednutým obočím se zeptal, co jako budete dělat, až budete staří.

No co asi. Vyprávět vnoučatům příběhy. O tom, jaká babička byla, když si nechala na ruku namalovat tenhle obrázek. Jak tehdy vypadal svět. Jak v té době žili s dědečkem. A vnoučata to budou milovat, stejně jako já vždycky milovala příběhy od mojí babičky (o tom, jak měla poprvé v životě párek, jak museli zatemňovat okna aby je neviděli Němci z letadel, o tom jak přijela pouť…). 

Na starých lidech není krásná jejich dokonalá bezchybná hladká kůže. Na starých lidech jsou krásný jejich příběhy. A jestli mi nebudou moje kérky ladit se zástěrou? Shit happens.

Moct si zaznamenat zážitky, vzpomínky, nebo prostě jen tak, hezký obrázky, který význam dostanou samy už jen tím, v jaké době/situaci/příležitosti byly vytetovaný, mě baví. A ten minulej rok se nesl ve znamení cestování tak moc, že jsem to chtěla mít na památku. Jako maličký papírový letadýlko.

Druhý, a rozhodně ne poslední origami.

P.S. Tentokrát nebolelo tak moc, jak to první. To jsem chtěla umřít. Teď to prostě jen bolelo.

P.S.2. Tattoo Bar v Brně u Lužánek rozhodně doporučuju.

P.S.3. Taky vám přijde neslušný, když se skoro cizím lidem padne pohled na vaši ruku a z ničeho nic spustí: „Eeeh kérka! Co to jako znamená?!“. Ptají se stejně i lidí s novým účesem? Ženských co si zvětšily prsa nebo zmenšily nos? A co takovej význam barvy na nehty?