2018?

Slovo předsevzetí se na nás na začátku ledna valilo ze všech stran. Od Facebookových reklam, který říkaly cosi o cvičení a kuskusu až po titulní strany časopisů, ze kterých zářily štěstím slečny ve sportovní podprsence se salátem v jedné ruce a brokolicí v druhé. Nebo tak nějak. A nebýt prezidentských voleb, místo Zemana se řeší předsevzetí snad ještě teď.

Na to, abych si dávala ambiciózní plány o tom, jak najednou se změnou data v kalendáři zahodím všechny zlozvyky a začnu být skvělá a vzorná hospodyňka, jsem už asi stará a znám se moc dobře. Nedělám si naděje, že budu žehlit dřív, než v koši na prádlo skončí všechny košile nebo snad umývat nádobí postupně po dvou skleničkách, abych pak nemusela nadávat nad tou hromadou obrůstající lišejníkem.

Ale takový lehčí, splnitelnější předsevzteí, možná spíš přání, jsem si přece jen dala. A protože strašně ráda píšu články #zeživota a protože jedno z nich bylo taky „najít si víc času na psaní – ať se děje cokoliv, nalij si deci nebo dvě Pálavy a piš“, je to tady…

1. Cestovat tak moc, jak to jen půjde

Ke konci loňskýho roku i na začátku toho novýho jsem si říkala, že rok 2017 bude sakra těžký překonat, hlavně co se cestování týče. Začalo to nejnádhernějšíma horama v Livignu, pak přišlo Miláno a hodně spontánní nákup letenek do Dubaje #protožepročne. Stihli jsme i víkend v Krakowě, Berlíně a vánoční Edinburgh. Až jsem skoro měla strach, že je laťka až moc vysoko.

Nejradši bych balila kufr každej měsíc, samozřejmě jsem si přála cestovat i v tomhle roce, s Tomem jsme přemýšleli, kam to bude letos, ale pořád jsme si říkali, že na ty naše veliký cestovatelský sny, New York nebo Asii, to tentokrát ještě nevyjde.

…..a najednou jsme koupili letenky do Bangkoku!

Když jsme s Tomem v jeden červnovej večer večeřeli na poušti za Dubají nějaký beduínský (snad to nebylo z velblouda!) jídla, což byl sám o sobě parádní zážitek a nad náma každou minutu proletělo největší letadlo světa, říkala jsem, jak moc bych si jednou přála letět i něčím takovým (a zažít, jaký to je, když si máte v letadle kam dát nohy nebo dokonce dostanete svačinku #avástakysním). A letět tím někam daleko do Asie, za pořádnou exotikou.

No, to jsem ještě netušila, že přesně za rok budu v tom Airbusu sedět, směr Bangkok.

Pořád nemůžu uvěřit, že se to vážně splní, ale už mám samozřejmě dávno vyhlídnutej růžovej batoh (když už budu cestovat takhle #napankáče a ne #naprinceznu s kufříkem, alespoň na té růžové trvám!), koupený první tričko pořízený se záminkou „do Thajska se bude hodit“ a jen co dopíšu tenhle článek, objednám si z Aliexpressu sluneční brýle. Dvoje.

2. Být spokojená v práci

Buď to tam je, nebo to tam není. Na prvním dojmu záleží. A i když to třeba napoprvé není úplně ideální, musíte vědět, že to dobrý bude. Pokud tam není ani ta naděje, nemá smysl na něco čekat.

Ať už je to rande s novým klukem, kafe v nové kavárně nebo první den v práci…

A můj první den v nové práci (kvůli které jsem dala výpověď ve staré, odmítla tam povýšení a odmítla i jinou, lákavou nabídku) rozhodně žádný „aaaaa, tak to je ono, ten dream job!“ nebyl. Ale chtěla jsem tomu dát šanci. Nebýt rozmazlená princezna, co hned hledá chyby. Říkala jsem si to i ke konci zkušebky, kdy jsem tam sice chodila smutná, ale pořád ještě nebyla připravená skončit ze dne na den.

Pomaličku jsem se samozřejmě koukala po něčem jiným, poslala životopis na vysněnou pozici do jedné známé a pořádně cool brněnské firmy. Tam to ale nevyšlo – dost možná kvůli angličtině, která stačí na objednání kafe, ale rozhodně ne na psaní reklamních článků. A nebo dost možná proto, že jsem ještě (v pracovním životě) mládě?

A tak jsem kontrolovala pracovní inzeráty dál. Až mi pak jednoho dne před Vánoci úplně došla trpělivost a uvědomila jsem si, že tohle rozhodně není to, kvůli čemu jsem sbírala tolik zkušeností, studovala a dělala poskoka na všech možných praxích. Řekla jsem si, že prostě skončím za každou cenu. Našla jsem jednu pozici která se mi moc líbila, ale jako stydlivej introvert jsem se na ni spíš nehodila než hodila. Přesto jsem to zkusila….a místo téhle „hodíš-se-jen-trošku“ mi byla nabídnuta ještě nevypsaná „hodíš-se-sakra-hodně“ pozice. Prostě to tak mělo být.

A tak se už měsíc rozkoukávám v nové práci. Sice jsem tam pořád jako zmatenej nováček, dva týdny jsem radši nechodila čurat, protože jsem si stále nepamatovala kde najdu záchod (2 metry od stolu, Markéto), zapoměnla jsem všech 57890 jmen nových kolegů, ale věřím, že to bude to, co jsem chtěla. V rámci možností. Korporátních možností. 

3. Mluvit, mluvit, mluvit anglicky

Předtím to byly spíš přání (jak moc skvělý je, že se plní hned s příchodem novýho roku?!), tohle je ukázkový předsevzetí.

Udělat něco s angličtinou!

Rozumím, umím číst, ale jakmile mám něco říct, strašně se stydím, bojím, a vypadne ze mě maximálně tak…..eeeeh….Helou. Markéta. Czech Republic. No, it’s not Prague. Coffee please.

A ačkoliv už jsem to měla v plánu snad od pravěku, k tomu abych se přihlásila do jazykovky jsem se dokopala až teď. Tak snad se toho strachu z mluvení zbavím a budu mluvit tak moc, až s tím budu otravná!

 

4. Další obrázek

Už přes rok mám na ruce svoje první a jediný tetování. Origami ptáčka. Jeřába. Nelitovala jsem toho nikdy (teda kromě lítosti nad tím, že jsem si vybrala blbej salón a mám to kostrbatý). Právě naopak. Chtěla jsem si ten cestovatelskej rok 2017 nechat zvěčnit v podobě dalšího obrázku, ale protože jsem posera a než se k něčemu takovýmu dokopu, je rok dávno pryč. A tak to jaksi nevyšlo.

A proto bylo předsevzetí jasný. Překvapila jsem sama sebe, už jsem objednaná. A v pátek to bude pořádně bolet!

P.S. Budu moc ráda, když se pochlubíte se svými plány! #semstím #somzvědavá