A cvičíš ty ještě vůbec?

Otázka, kterou jsem v minulých měsících slýchala docela často. Pokaždé jsem doufala, že je to absencí mých barevných oblečků a rudýho obličeje u činek nebo snad tím, že se na Instagramu dlouho neobjevila žádná nadšená sportovní fotka (protože všichni víme, že #conenínainstagramutosenepočítá), nikoliv tím, že bych se pomaličku začla roztékat jak ta čokoládová pralinka, co jsem zapomněla v kabelce (Počkat. Cože? Já a zapomenout na čokoládu? ZAPOMENOUT?). Někteří crossfiťáci, se kterýma jsem se dřív tlačila pod hrazdou a přetahovala o kotouče, mě dokonce litovali, protože si mysleli, že jsem nemocná. Že jsem se nějak zranila. Že už se mi zase vrátily problémy s kolenem. Tak, jako minulý léto, kdy jsem to pořádně obrečela.

A já je v tom někdy i nechávala.

Neměla jsem totiž žádný konkrétní vysvětlení, PROČ najednou nechodím cvičit. Proč já, která jsem dřív házela minimálně 5x týdně činkou, hrazdy se skoro nepustila a přes švihadlo skákala jako o život, někdy dokonce dvakrát denně, najednou nechodím skoro vůbec.

Já, která jsem ještě v zimě točila reklamu pro Reebok. Já, která mám sporotovního oblečení víc, než na normální nošení. Já, která jsem sportem vždycky tak žila…

Možná teď čekáte nějaký srdceryvný příběh o tom, co za těžkou situaci mě potkalo, že jsem nemohla ani cvičit #chudinka. Nebo hromadu nějakých výmluv, jak jsem strašně chtěla, ale prostě to nešlo. No…pravda je taková, že jsem najednou prostě a jednoduše nechtěla.

A ne takovým tím stylem, kdy nějakej tlouštík vykládá, jak by strašně moc chtěl začít cvičit, ale prostě to nejde, protože není čas/venku fouká/nemá peníze na permanentku/bude úplněk a všichni stejně ví, že jsou to jen výmluvy, že jediný, co chce je pomazlit se večer s pizzou.

Já jsem prostě na crossfit najednou nechtěla, a vůbec mi nebylo blbý si to přiznat.

IMG_6357.JPG

Jasně, má to velikou souvislost i s tím, že jsem potkala Toma. Chtěla jsem trávit co nejvíc s ním, a hlavně jsem byla konečně tak šťastná, že jsem najednou ani ten sport na zlepšování nálady nepotřebovala. A když jsem si mohla vybrat, jestli volnou chvilku využiju tak, že půjdu s tím nejlepším klukem na světě na kávičku, procházku s pejskama, dáme si doma skleničku (nebo dvě…) prossecca, a nebo ten večer strávím v tělocvičně, měla jsem jasno.

IMG_6316.JPG

K tomu se na mě valilo víc a víc práce, protože jsem toho na sebe nabrala víc, než bylo v mých silách, a k práci na plný úvazek jsem si vzala ještě jeden částečný. Výsledkem bylo, že jsem utahaná po první práci do noci seděla u notebooku, lila do sebe 5788 kafe, pomalu si přiznávala že superžena jak z nějakýho sci-fi filmu fakt nejsen a byla tak vyčerpaná, že jsem si každou volnou chvíli chtěla užít na 200% a volnýho času si vážila víc, než kdy jindy #vítejvdospělémživotěmarkéto. Najednou pro mě nebyl prioritou sport, ale osobní život a práce. Práce, ve které mám spoustu cílů, chci se učit, zlepšovat. A kdy jindy nabrat zkušenosti, než když vám velká příležitost padne přímo pod nohy? To, co mě živí a v budoucnu (snad!) živit bude není crossfit, ale marketing a psaní. A podle toho jsem si musela, a hlavně chtěla, uspořádat priority. A vůbec toho nelituju.

Teď to možná zní, jako že mi přijde trávit veškerý volný čas sportem jako nesmysl. Ale to vůbec ne. Ani malilililičko nelituju jediné z 578900 hodin, co jsem strávila na tréninku. Ani jedinýho zvednutýho kila, problémů s kolenem nebo toho, že jsem přes nabušený záda nemohla pomalu ani dopnout šaty. V určitých obdobích mě to drželo nad vodou, poznala jsem díky tomu tolik skvělých lidí a byla jsem upřímně šťastná (vždyť nebýt sportu, umřu na předávkování Lexaurinem!). A na ty závodní dny (hlavně na FitMonster, kde jsem si dodělala do koleno #logicky) stejně vzpomínám úplně nejradši. Docela dlouhý období to pro mě byl skoro smysl života, žila jsem tím, stejně jako lidi kolem mě a strašně to milovala.

IMG_6236.jpg

…..a najednou mi bylo při pomyšlení na činku špatně, ze vzpomínek na angličáky se mi chtělo zvracet (no dobře, tak to je stále! :D) a to poslední, na co jsem měla náladu v krásnýž slunečný dny bylo zavřít se do tělocvičny. A protže jsem vždycky říkala, že crossfit je hlavně o lidech, nedrželo mě u něj najednou prakticky nic.. Nejbližší kamarádky se mi pomalu stěhovaly pryč, a já najednou na tréninky chodila sama, jen kvůli tomu si nějak zacvičit. Nechtělo se mi, netěšila jsem se.

A pak jsem se do toho najednou přestala nutit. Cvičit jsem šla jen když jsem na to měla vyložěně čas a náladu (takže spíš nešla :D). Místo toho jsem si radši šla zaběhat, projít se s pejskama. A nebo prostě pracovala a užívala si chvíle s Tomem.

Potom přišlo léto, který jsem si chtěla užít na 4678900%. Neodmítat hezký večery na zahrádce (jakože se skleničkou, ne okopáváním brambor), posezení v parku u západu sluníčka, výlety….a neřešit, jestli bych náhodou neměla být radši na tréninku. A že to bylo nejlepší léto vůbec!

A víte co je nejzajímavější? Čekala bych, že začnu šíleně tloustnout, že budu mít výčitky, že si budu připadat hnusná a tlustá. Ale nic takovýho se nestalo. Kromě toho, že jsem přestala řešit cvičení jsem najednou neřešila ani jídlo. Že bych si měla dát svačinu, že bych měla dbát na dostatek vitamínů, že víno není večeře. Prostě jsem tak nějak najednou brala v klidu úplně všechno. Někdy jsem šla na burger a pořádně si ho užila, někdy si na jídlo půl dne ani nevzpomněla…

A jestli jsem přibrala? Na váhu nevím, možná třeba 2 kila? Netuším. Když jsem hodně cvičila, často mě popadaly neskutečný chutě, že jsem prostě na tu sklenici s burákovým máslem zaútočit MUSELA, a dát jí co proto. Teď nic takovýho nedělám.

Každopádně zase dopnu šaty, který mi dřív nebyly přes záda, velikost oblečení už několik let stejnou a paradoxně se mi chce plakat ve zkušebních kabinkách mnohem míň, než kdy jindy. Jasně, úplně spokojená nebudu nikdy, ale to nezáleží na tom, jestli mám 67 nebo 60 kilo. To je prostě tím, že jsem holka. (ale jo, ty ruce by mohly být zase pevnější. Na břiše by zase mohlo být něco vidět. A tohle tady nebývalo. A ten zadek…)

IMG_6319.jpg

….Střih! A najednou jsme zase v době, kdy mám nachystanou tašku na cvičení, na lekci udělanou rezervaci, a upřímně se na trénink a ten skvělej pocit potom těším.

Vlastně ani nevím, kde se vzala ta chuť se do toho zase pořádně opřít. Ale jistě vím, že je to díky tomu, že jsem si dala v klidu pauzu a přestala se do toho nutit. Ono to přijít muselo. Není možný jet na 200% a dávat tomu psychicky i fyzicky naprosto všechno nějak dlouhodobě. A u mě to po těch více než 2 letech prostě přeteklo.

A tak začínám teď prakticky znovu. Na novým místě, s novýma lidma, s novýma trenérama, s trošičku jinýma typama tréninků. A hlavmě s trošku jiným přístupem.

Najednou jsem přišla bez síly i bez fyzičky, ego musela zašlapat někam do magnézia. Zapomenout na to, že dřív jsem byla na lekcích jedna z nejlepších. Teď se raduju, když nejsem na tabuli napsaná jako poslední. Každej trénink je teď šíleně vydřenej, trpím, jak si tělo zase pomalililičku zvyká. To, co pro mě bylo dřív lehký jako facka je teď něco, z čeho mi pomalu tečou slzy bolesti, ale pardoxně pak chodím z tréninků s lepší náladou. Už si totiž nevyčítám, že jsem zvedla málo (protože tak to prostě je :D), že mám slabý nohy, že jsem v angličácích otřešná. Prostě tam chodím pro endorfiny, dělat něco pro sebe, a pomaličku hledat tu ztracenou fyzičku zpět. A přiznávám, taky zase řešit nějaký smutky, na který to pomáhá neskutečně. To mi došlo, když jsem si uvědomila, že jsem tam byla za týden zase 4x. A že když ráno jdu, v práci je to mnohem lepší, než když jedu z domů rovnou do kanclu (ale o tom třeba někdy příště). A že za den tu enforfinovou dávku prostě potřebuju, aby se mi všechno zvládalo líp.

Jednou závislák, pořád závislák.

Jestli budu ještě někdy závodit? Netuším. Teď se nechci ani trošičku stresovat tím, že bych měla perfektně umět tohle a tamto, že bych měla zvedat tolik a přitom zvládám mnohem míň, že nestihnu natrénovat……ne, ne, ne. Teď tam chodím jen pro ten skvělej pocit. A taky proto, abych nebyla měkká jak marshmallow. A mohla jíst víc burgerů (A Markéta z minulosti nechápavě kroutí hlavou).

P.S. A už teď jsem zvědavá, o čem budu psát za půl roku. Jak jsem zase závodila v crossfitu? Jak jsem propadla józe? Jak mám nový cíl letět do vesmíru, stát se zápasníkem sumo nebo expertem na párky v rohlíku?

P.S.2 Nechápu, proč to tak okecávám. Ono to vlastně celý shrnul Ben v jedné starší písničce slovy „dělej co tě baví“. 

P.S.3 Vážně, Markéto? Na závěr článku cituješ Bena Cristovao? Kdo to bude příště? Caesar? Donald Trump? Legolas?

Reklamy

7 komentářů Přidejte váš

  1. Monika napsal:

    Někdy je pauza opravdu třeba a tělo si o to samo říká, myslím ze není dobre se do cvičení vždy nutit 🙂 A s tím jídlem souhlasím, poslední měsíce mám podstatně méně tréninku a lekci a i času cvičit celkové a prvně sem se bála ze už “nebudu moci tolik jist” a najednou jsem spíše spokojena, ze už nemám furt takové chutě a nekonečný hlad 😀

    To se mi líbí

  2. Leni napsal:

    Tak se třeba někdy potkáme na lekci. 🙂
    A horší fyzičku než já určitě nemáš. 😀

    To se mi líbí

    1. marketazvolska napsal:

      Haha Leni porovnej na tabuli, věřím že mám! 😀

      To se mi líbí

  3. Stáňa napsal:

    Když je člověk spokojený, není asi co řešit (extrémy vynechávám).

    To se mi líbí

  4. OchWey napsal:

    Viděla jsem tě za poslední 2 týdny 3x (v albertu a Lidlu :D), z toho 2x s Tomem a vypadalas teda dost šťastně :)) Tož dělej, co tě baví, já tě ráda čtu ať cvičíš nebo necvičíš:)

    To se mi líbí

    1. marketazvolska napsal:

      Sakra, to jsem musela vypadat příšerně :Deď zrovna mám spíš takový nic moc období tak jsem ráda, že to ze mě tolik nevyzařuje!:) Moc děkuju!!

      To se mi líbí

      1. OchWey napsal:

        Tak prostě jsi byla standartní člověk v nekonečné frontě v Lidlu (tam nikdo zas tak nezáří štěstím 😀 ), ale když ti dorazil muž, tak vyzařovala už radost :)) Fakt!

        To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s